Moje maminka musela být hodně zoufalá, když mě hned poté, co jsem se narodil, odložila do takové skříňky… Říká se jí babybox. Bylo tam teploučko, to jo. Ani jsem se nestačil rozhlédnout, okénko se otevřelo a vzala si mě nějaká cizí paní. Několik dnů jsem pak strávil v místnosti, kde byly ještě další děti. Čekal jsem na maminku, ale maminka si pro mě nepřišla.
Netrvalo dlouho a přišla si pro mě paní s pánem a odnesli si mě do svého domu. Ti lidé byli pěstouni na přechodnou dobu. Vzali si mě proto, abych nemusel do kojeneckého ústavu. Nejprve jsem se trochu bál, co se mnou bude, ale! Tam mi bylo tak dobře! Chovali mě, mazlili mě, starali se o mě, dávali mi najíst, hráli si se mnou a konejšili, když mi lezly zoubky nebo bolelo bříško. Dali mi to nejlepší do startu mého života. Oblíbil jsem si i jejich dceru Pavlínku a ona mne. Byl jsem jako jejich vlastní. Čekal jsem stále, až si pro mě přijde moje pravá maminka, ale ona nepřicházela. Čekal jsem několik měsíců. Nechtěla mě…
Někde ale čekali hodní rodiče, kteří chtěli takové miminko, jako jsem já. Mít svoje vlastní jim totiž nebylo dopřáno. Jednoho dne mě moji dosavadní náhradní rodiče představili právě novým hodným rodičům. Bylo to zvláštní, oni se nejprve smáli a pak plakali. Dnes už vím, že to byly slzy štěstí. V ten den jsem se jim totiž narodil já. Jejich vytoužené miminko. Našel jsem svoje rodiče napořád. No a teď jsme spolu všichni šťastní.
Toník
